Stres očima studenta

Pro vysokoškoláky započalo před nedávnem nejpůvabnější období z celého roku, zkouškové. Čtrnáctidenní únorová pauza je vzrušivě blízko, zároveň se ale skrývá za neúprosnou bariérou učebnic, prezentací, semestrálních prací, zkoušek a písemek. Bleskově zjišťujeme, že nemáme všechno tak pod palcem, jak jsme si mysleli. Ti svědomitější z nás, uvědomující si hrozbu již o Vánocích, nastupují do ledna s ambiciózním studijním plánem a zamýšlejí utnout všem zkouškám tipec během dvou týdnů.

Jako znovuzrození, plni novoročních předsevzetí, zasedáme za učebnice. Bohužel, náš nezkrotitelný mozek se při první příležitosti vzpírá a začíná nám nabízet mnohem lákavější alternativy než biflování slovíček. Jeden díl napínavého seriálku, prolítnutí Instagramu, pár videí na YouTube, až se nakonec podvolujeme slastem digitálního věku a odkládáme tučnou, obsáhlou učebnici, napsanou odpudivě odborným jazykem.
Avšak, netrvá to dlouho a jsme ve skluzu. Dva dny před zkouškou nás proflákané hodiny začínají trpce mrzet a s tím nastupuje stres. Ve zdravé míře nás dokáže vybičovat k výkonu a konečně uděláme kus práce. Nicméně probdělá noc před zvýrazněnými skripty nás do dalších dní moc nenakopnou. Stačí málo a náš křehký domeček z karet, alias studijní plán, se hroutí do hloubi pekel.

Jak tomu předcházet, to je otázka za všechny prachy. Z vlastní studentské zkušenosti mi nejvíc pomáhá otázka „Co nejhoršího se může stát?“ Děti, hypotéka, výrazná finanční tíseň, vyhazov, to se nás většinou ještě netýká. Převážně neseme zodpovědnost sami za sebe. To nám dává velikou volnost. Volnost se zastavit, zhodnotit situaci a vlastně si uvědomit, že to můžeme zkusit další semestr. Příležitostí utápět se ve vlastním neštěstí bude ještě dost a není důvod, proč se takhle cítit kvůli škole. Ačkoliv respektuju, že když někdo po šesti letech rupne na právnický, tak z toho není moc „hepy“.

Pokračujeme v rozuzlování studentského stresu dále. Po tom, co dokončíme evaluaci situace a vyhodnotíme, že nemáme šanci danou zkoušku v daný termín úspěšně pokořit a zároveň si uvědomujeme, že svět se kvůli tomu nezboří, přistupujeme ke kalkulovanému vypouštění. To znamená, že akceptujeme selhání, odpouštíme si a přestáváme se na daný předmět soustředit. Bum, zastavili jsme valící se balvan stresu a neštěstí. Jak to? Čas, který jsme uvolnili přijmutím porážky efektivně využíváme k tomu, abychom na zkoušku, která následuje, šli sebevědomí, plní vědomostí a odpočatí. Začínáme si kutálet svůj pozitivní balvan a všechno je v pohodě.

Zkouškový = procházka růžovým sadem. Easy.