Náplast na puse

Tak moc už jsem chtěla být pryč z toho stresu. Projekt, na kterém jsem poslední roky pracovala, jsem měla ráda a naprosto jsem mu věřila. Taky jsem mu dala všechno. Doslova. Za poslední rok jsem byla v nemocnici třikrát. Teď jsem byla ve stavu, že jsem večer musela brát bylinky (a další věci na spaní) a ráno musela mít několik budíků a silný nálev zeleného čaje. Zrovna včera mi musela kolegyně během pěti minut třikrát opakovat, co ode mě chtěla a nakonec mi pomáhala dávat dohromady základní excelovou tabulku. Musela jsem pak na poštu a celou cestu jsem si jako básničku opakovala, co musím udělat.

Teď jsem seděla v zasedačce spolu se zbytkem týmu, ruce se mi třásly a já nebyla schopna vydat slova. A zrovna jsme se bavili o mně, respektive o tom, že chci odejít. Chci ale nebylo to správné slovo, spíše šlo o potřebuji. Jenže to nikdo nechtěl přijmout, protože za mě nebylo moc možností náhrady a ani jak ji narychlo sehnat. Tlačili mě, abych si nechala alespoň částečný úvazek, při té myšlence se mi chtělo zvracet. Já ale nebyla schopná otevřít pusu a něco říct. A když už to po mně vyloženě vyžadovali, řekla jsem, že by to možná šlo nějak vymyslet. V tu chvíli jsem pocítila tak nehorázný vztek. Na sebe, na ně, na všechno. Kolegyně, která seděla naproti mně se na mě podpůrně podívala a řekla, že ona tomu rozumí tak, že naše spolupráce nebude pokračovat a to mi strašně pomohlo. Někdo z nich mě přece jenom slyšel..