Vyperu si hlavu v ašrámu? Zdroguju se meditaci? Jsem tvůrce všeho, i stresu ve mmě.

Chcete prožít plnější, vyrovnanější a šťastnější život bet stresu? Zkuste jednoduché asijské principy práce s vlastní myslí. Jen je nejdřív musíte vyhrabat z haldy mystických nesmyslů. Díl druhý: já nejsem „Já“.

Má smysl odjet hledat sám sebe někam daleko do Asie? Ten, kdo si od pobytu v asijském ášramu či meditačním centru slibuje nějaké okamžité poznání, zasvěcení, překvapivé duchovní zážitky či tajný recept k instantnímu osvícení, bude zcela jistě zklamán. Na první pohled se tam totiž vlastně nic neděje. Probíhá jen zdánlivě všední, monotónní a nudný denní program, počínaje společným jídlem přes úklid, práci v kuchyni a modlitby.

Principem ášramu či meditačního centra je ale paradoxně právě to, že se tam nic neděje. Jde tu o zpomalení, o odstřižení od přemíry informací, které na nás jinak neustále útočí a zaměstnávají naši mysl. Na rozdíl od běžného života tu dostává člověk z vnějšího světa jen minimum vjemů. Jeho mysl si proto musí vystačit jen s tím, co je uvnitř. „Člověku se tak postupně promění vnímání, ´zpomalí se´ a najednou má čas všímat si i zdánlivě obyčejných věcí, na které neměl doma čas. Jak zpívají ptáci, jak ráno voní čaj,“ říkají hudebníci Irena a Vojtěch Havlovi, kteří prožili několik měsíců v indickém ášramu jogína Mahéšváránandy.

Léčivé odstřižení

Týdny a měsíce může trvat, než se žák díky zdánlivě nudnému a jednotvárnému životu v ášramu či meditačním centru ponoří hlouběji do svého vnitřního světa a něco tam najde. Že je tato cesta jen pro extrémně trpělivé není snad třeba vysvětlovat. Ale i kratší pobyt má smysl, protože dá něco i těm, kdo v sobě žádné „prozření“ nenajdou. Prostředí s minimem vnějších vjemů, kde se navíc často ještě musí mlčet, je ideální kulisou k velmi efektivnímu odpočinku. Ne náhodou takový retreat v Asii vyhledávají západní vrcholoví manažeři. Ášram či meditační centrum pro ně není nic víc a nic míň než místo, kde si člověk může „vyprat hlavu“, vyprázdnit mysl od nánosu každodennosti a znovu v sobě najít ztracenou chuť zaobírat se stresující prací.

Doma každý den úpíme pod bičem stovek podnětů, povinností, telefonů, schůzek, nákupů, upomínek a zařizování. Naše myšlení jede nadoraz. Co se stane, když to najednou všechno zmizí? Protože mozek je informační feťák, začne mu chybět to, co ho doma přivádělo na pokraj zavaření. Odstřižení od podnětů může člověku přinést prožitek totální nudy a prázdnoty, po kterém bude vyřizování desítek mejlů denně a pobíhání s mobilem opět vzrušující zábavou. Funguje to úplně stejně, jako dovolená bez manželky. Jde o získání odstupu, o obnovení vztahu. Občas jde prostě dobré zažít blahodárný kontrast, který vám umožní začít se zase těšit na to, čeho jinak máte už po krk a co proto začínáte nenávidět. Po dvou třech týdnech nudy v ášramu či meditačním centru je hektická ranní porada v práci úžasným dobrodružstvím.

Blbec ve mně

Co se dá během retreatu pochopit? Třeba to, že emoční stavy v naší hlavě nejsou nejvnitřnější podstatou naší bytosti. Je to „někdo jiný“. Na svoje vlastní ego (všechny ty dětinské vzteky, nesmyslné tužby, přehnaná očekávání, hamounskou chtivost atd.) se tedy kdykoli můžete podívat zvenčí a pobaveně i soucitně zároveň si říct: „Jé, hele, ten blbec ve mně zase nastartoval na první šlápnutí… Ten je zase krásně naštvanej… To se mu divím, kvůli takový kravině!“ Když začnete své emoce takhle nezaujatě pozorovat, samy od sebe se rozplynou. Snažte se neulpívat na tom, co se ve vás právě děje, a přehnaně se se svými emocemi neidentifikovat. Nechte je odplynout, nepouštějte si je dovnitř a nenechte se jimi ovládat. Vaše naštvání, že venku prší, přece déšť nezastaví. Emoce žádnou situaci nepomůže zvládnout lépe, ale naopak ji ještě zhorší. A navíc je to i zbytečný výdej energie.

A pokud se vám zkrotit emoce zrovna nedaří? Zkuste se na chvíli zastavit a jakoby zdálky pozorovat sami sebe, respektive rozčílenou složku vaší osobnosti. Nezúčastněné a klidné sledování vzteklého, rozmazleného a hloupého děcka (které sídlí v každém z nás) vám umožní být tím děckem co nejméně často. Navíc je stejná zábava, jako když sedíte v kině a smějete se trapným příhodám nějakého věčně vytočeného zlostníka. Třeba Michaela Douglase ve Schumacherově filmu Volný pád (1993). Vypadá jako dement, jak se v tom McDonaldu rozčiluje, že? Ale každý se tak občas chováme. A nejdementnější ze všeho je tzv. přenos afektu. Pohádáte se s přítelkyní, a abyste se zbavili napětí z hádky, seřvete prodavačku, že nemá váš oblíbený jogurt, a nakopnete psa, který se vám na ulici náhodou připletl pod nohy. Tím ale jen prokazujete, že s vámi emoční složka vaší osobnosti cvičí jako s hadrovým panákem. Asiati, kteří kladou velký důraz na „udržení tváře“, by se vám soucitně vysmáli. Na rozdíl od vás se prostě umějí ovládat a své emoce jen nezúčastněně pozorují.

Příklad: když vás v práci seřve šéf, máte dvě možnosti. Buď se s ním začnete hádat a rozžhavíte se do běla. „Je to nespravedlivý a neschopný idiot! Práci mi zadal pozdě a nepřesně, a vinu za pozdní odevzdávku se teď snaží hodit na mě!“, vzteká se emoční složka vaší osobnosti. A nebo si v duchu řeknete: „Hm, asi se blbě vyspal, ráno mu odtáhli auto a svůj afekt se teď snaží přenést na mě. Chová se jako děcko, což je jeho problém. Nenechám přece cizí naštvanost přenést na sebe. Šéfovy výčitky jsou jako déšť, který mi sice zmáčí triko, ale do hlavy mi nenateče.“

Jiný příklad: na indickém bazaru spatříte krásnou vyřezávanou sošku. Je sice drahá, ale vy ji prostě MUSÍTE mít. Buď bez rozmýšlení sáhnete po peněžence (děcko, vřeštící že chce zmrzlinu ve vaší hlavě zvítězí), nebo začnete pobaveně s vnitřním odstupem hodnotit chamtivou emoci, které vám přechodně zatemnila mozek. Jde přitom o to vidět tu emoci jako odlišnou osobu, která s vámi vlastně nemá nic společného: „Hm, tak on by chtěl tuhle sošku… Když si jí nekoupí, bude se tím chvíli užírat… Ale na co ji vlastně potřebuje? Vždyť už má v báglu dvě další, a doma se mu na ně bude tak akorát prášit… A až teď navíc zajde za roh, tak na ten blbej krám zapomene a zítra už po něm ani nevzdechne. Jenže to už zase bude zoufale chtít něco jinýho, křičet a mlátit kolem sebe pěstičkama…“

Výstraha! Nezcvokněte se!

Princip, o kterém jste si právě přečetli, je vlastně jen efektivní psychohygiena. Někomu to ale nestačí a chce rovnou dosáhnout „osvícení“. Jenže to už naráží na obtížně překonatelnou kulturní bariéru. Někteří autoři dokonce tvrdí, že osvícení asijského typu je obyvatelům Západu nedostupné a kulturně nepřenosné. Jsme totiž vychováni ve zcela odlišné filozofické a kulturní tradici a nadevše si ceníme vlastního ega, neopakovatelné individuality a osobnosti. Východní osvícení je ale naopak odvržením „Já“, prožitkem sjednocení átmanu a brahmy, poznáním, že člověk není individualitou, ale Bohem a celým světem zároveň. Podobné „prozření“ je západní mysli zaměřené na ego zcela cizí. Psychiatři by ho nejspíš označili za vážnou duševní poruchu a rozpad osobnosti.

Tuto výstrahu je třeba brát vážně: některá východní náboženská narkotika mohou být při předávkování stejně nebezpečná, jako nejtvrdší chemické drogy. Ti, kterým se i přes výše popsanou kulturní bariéru podařilo přeskočit mezi škatulkami západního a východního myšlení a dosáhnout „osvícení“, totiž už často nejsou schopni normálního fungování v západní společnosti. Na cestách po Indii občas potkáte Evropany či Američany, kteří pod vlivem nějakého místního gurua ztratili zájem o návrat nejen ve fyzickém, ale i psychickém smyslu slova. Mívají nepřítomný pohled a neustále si potichu mumlají modlitbičky a kouzelné mantry. Sami zvažte, zda je podobný způsob osvícení výhrou, nebo naopak prohrou.

Článek je pokračováním „Co najdu na východě?“

Autorem článku je Ivan Brezina, novinář, cestovatel. Ivanovy příspěvky pravidelně vychází v Mladé frontě DNES, Lidových novinách, Hospodářských novinách, Marie Claire, Elle, Koktejlu, Neviditelném psu. Ivan je také redaktorem v G.cz. Během své novinářské praxe obdržel dvě novinářské ceny za první místa (v roce 1999 v soutěži Příběh uprchlíka a v roce 2001 za reportáž o indickém náboženském svátku Kumbh Méla).